Subnavigation

3. kapitola příběhu

 

Hajný Vonásek

Čtyři přátelé – Rytíř Mortimer, jeho strýček kouzelník Godfrey, drak Malcolm a netopýří holka Betty – kráčeli lesem, na stromech se srážela rosa a v ledových kapkách padala k zemi. Mortimerovi do zrzavých vlasů, strýčkovi Godfreyimu stékala po špičaté čepici na nos, Macolmovi se kapky rozstřikovaly na širokém zeleném čele a Betty mezi nimi obratně kličkovala. To netopýři umějí. A zrovna když se obzvlášť mistrně vyhýbala velké krůpěji studené rosy, zahlédla v zatáčce stavení, velký dřevěný dům s parožím ve štítu. Kolem domu byla rozlehlá zahrada a navíc kotce se spoustou zvířat. „Podívejte,“ vykřikla Betty. „Konečně obyčejná chalupa, žádná barevná věž. Tam bude určitě bydlet někdo rozumný, kdo nám řekne, kde jsme se to vlastně ocitli.“ Všichni přidali do kroku. 

Na druhém konci zahrady uviděli staršího člověka. Měl na sobě zvláštní modré oblečení, takové kalhoty s laclem, a na nohách vysoké boty. „Nechte mě mluvit,“ řekl trochu nabubřele strýček Godfrey. „Mám z vás nejvíc zkušeností a umím jednat s lidmi.“ Ostatní se sice tvářili všelijak, ale protože nikdo z nich stejně nevěděl, jak začít, nechali to na kouzelníkovi. 

„Halooooo, velectěný pane, smím se vás dotázati, do jaké země to vkročila naše noha? Který král či kníže vládne tomuto bohulibému kraji?“ zavolal přes plot Godfrey . „Noha?!? Jedna?!? Vždyť jich máme dohromady spoustu,“ zafuněl Malcom. „Ticho,“ okřikl ho Mortimer. „To se jen tak říká. A neruš, ať slyšíme odpověď.“ Ale nebylo co poslouchat. Domorodec v modrých kalhotách, jinak hajný Vonásek, tiše stál a zíral na ně s otevřenou pusou. Kbelík, ve kterém nesl zrní slepicím, mu překvapením vypadl z ruky. 

 „Ehm, ehm,“ odkašlal si Godfrey a zkusil to znovu. „Pane vzácný, neračte se znepokojovati. Ze staré dobré Anglie jsme doputovali do vaší krásné vlasti, ale není nám známo její jméno. Mohl byste nám je prozraditi?“ Betty se ušklíbla: „Prý doputovali… Já bych spíš řekla, že nás sem někdo přenesl popleteným kouzlem.“ Ale jinak bylo ticho, jen tu a tam pták ve větvích stromů zanotoval ranní písničku. 

Mortimer už toho měl dost. Udělal pár kroků, postavil se před strýčka a na člověka v zahradě se usmál. Pamatoval si, co mu vždycky říkala maminka: „S úsměvem jde všechno líp.“ Pak se slušně uklonil a povídá: „Pane, prosím, pomozte nám. Nevíme, kde jsme se to ocitli, a taky jsme unavení. Nenašlo by se u vás v domě místo, kde bychom si mohli odpočinout?“

Hajný Vonásek se konečně vzpamatoval. Zrzavý kluk s milým úsměvem se mu líbil o moc víc než podivný stařík. Ale nerozuměl mu stejně ani slovo. Pomalým krokem se vydal k brance a otevřel ji. Gestem ruky naznačil, ať jdou dál. To byla úleva. Vešli do zahrady, Malcolm dával pozor, aby ocasem nezničil záhony kolem cestičky, i když už toho na nich stejně moc nekvetlo. Pán v modrých kalhotách se na ně tázavě zadíval a konečně něco řekl… Ale co??? Mluvil zvláštním jazykem, který nikdy před tím neslyšeli. Poznali, že se jich na něco ptá, ale to bylo všechno. Po chvíli ticha pán zakroutil hlavou, mávnul rukou a otevřel dveře do domu a všichni vešli dovnitř.