Subnavigation

2. kapitola příběhu

Příběh o Mortimerovi – 2. kapitola

Nebezpeční brouci a zuřivá babička

„Co… Co to je?!?“ hlesla po chvíli Betty. Nikdo jí neodpověděl. Před nimi, kam až oko dohlédlo, se rozprostíraly jakési podivné věže se spoustou oken. Některé byly bílé, jiné šedé, ale spoustu z nich hrálo různými barvami. Mezi věžemi vedly cesty, úzké i široké, po kterých se s podivným bzučením pohybovali velcí brouci se svítícíma očima. Celé údolí bylo toho zvláštního bzukotu plné.  Někteří brouci byli větší než ostatní. Ti se čas od času na chvíli zastavili a vyplivli skupinu lidí! Hrůza! A jako by to nestačilo, další lidé jim dobrovolně lezli do útrob, než se brouci opět vydali na cestu. „Slyšíte? Trubači!“ vykřikl strýček Geofrey. Údolím se neslo podivné houkání, které kolísalo. „Já to věděl, že tu někde bude nějaký hrad!“

„Nějak divně troubí,“ podezíravě se ozval Malcolm a podrbal se na zeleném čele. „Kdo ví, co jsou zač.“

„To nejsou trubači,“ řekl Mortimer. „To troubí támhleten divný brouk, ten co modře bliká, podívejte,“ ukázal do údolí. A opravdu. Mezi všemi brouky si razil cestu jeden, kterému všichni ostatní uhýbali z cesty. „Světluška!“ zvolala Betty a zamlaskala. „Ty já mám moc ráda, v létě jich každou noc ulovím spoustu. Mňam! Ale tahle je nějaká zvláštní.“

„Což mi připomíná, že mám hrozný hlad,“ zahučel Malcolm. „Nám drakům déšť nevadí, ale hlad hrozně. To se pak nikdo nesmí divit, že občas slupnem nějakou tu princeznu…“

„Že se nestydíš, Malcolme!“ okřikl draka strýček Geodfrey. „Princezny se nejedí, říkám ti to pořád dokola. Zelenina je mnohem zdravější.“

„Tak chci zeleninu!“ zafuněl Malcolm a už se hrnul z kopce dolů. Ostatní mu v tom chtěli zabránit, ale zastavte draka, když dá do pohybu. Pustili se tedy za ním. Spadané listí jim klouzalo pod nohama, dole u potoka byli za chvilku. „Podívejte, tamhle někdo jde!“ vykřikla Betty. „Vlastně nejde, on jede… On má kola!“ Ale to už s údivem sledovali, jak se k nim neuvěřitelnou rychlostí blíží postava v černém přiléhavém oblečení. Ozýval se rachot, jako by podivná bytost jela na vozíku, ale přitom to vypadalo, že hodně rychle běží. Betty měla pravdu! Tam, kde mají ostatní lidé boty, měla ta podivná bytost malá kolečka…  A povídala si sama pro sebe podivnou řečí! Mortimer raději položil ruku na jílec meče, aby ostatní chránil, kdyby šlo do tuhého. Ale cizinec, muž, jemuž se pod úzkými nohavicemi rýsovaly vypracované svaly, si jich nevšímal. Na hlavě měl jakousi červenou helmu a k uchu si tiskl malou krabičku, do které udýchaně mluvil. Prosvištěl kolem nich na svých malých kolečkách a zmizel za zatáčkou. „Blázen!“ kroutil hlavou strýček Godfrey. „Zřejmě místní cvok. A vypadá to, že neškodný.“ Mortimer nesouhlasil: „Nevím, strýčku, nevypadal na šílence. Měl postavu bojovníka a na hlavě helmu, všimli jste si? Spíš bych řekl, že to byl voják ve zvláštní zbroji.“  „Kdo si povídá pro sebe, je blázen,“ trval na svém Godfrey a byl rád, že je podivný cizinec pryč.

„Mohli jsme se ho zeptat, jestli nemá něco k jídlu,“ hudroval Malcolm. „Já bych jed, až bych brečel.“ Ale vtom se mu rozšířily nozdry a začal větřit. Na draka měl mimořádně dobře vyvinutý čich, zejména když šlo o něco, co by se dalo slupnout. A opravdu – po cestě proti nim přicházela stará paní a cosi jedla. Kolem ní pobíhal malý chundelatý pejsek. „Malcolme, snad nechceš sníst to nebohé zvíře!“ rozzlobila se Betty. „To teda nechci, “ povídá Mlacolm. „Podívej, jak je chlupatý.  Ale třeba se se mnou ta stařenka podělí o svačinu!“ Stará paní měla na nose silné brýle, a tak si čtyř kamarádů všimla na poslední chvíli. „Fuj, Bobíku!“ vykřikla, když se k nim pejsek rozběhl. „To je asi místní pozdrav,“ odtušil Geodfrey. „Fujbobiku,“ řekl vznešeně a mírně se uklonil. Majitelka svačiny a psa se zastavila, posunula si brýle na nose a zostra vyjela: „Tak vy si ze mě budete dělat legraci? Že se nestydíte, chuligáni!“  Mluvila také tou zvláštní řečí, jako muž na kolečkách, takže nerozuměli ani slovo, ale tón jejího hlasu jasně napovídal, že se zlobí. „Vypadá to, že mi kousnout nedá,“ smutně špitl Malcolm a natáhnul krk, aby si k té dobrotě alespoň přičichl. Stará paní se lekla a zaječela: „Na ně, Bobíku!“ Bobík byl sice malý, ale statečný pejsek. Rozštěkal se a začal kamarádům chňapat po kotnících. Ti už toho měli právě tak dost. Rozběhli se po cestě pryč od té rozzlobené stařenky a jejího psa. 

 

Zároveň probíhá facebooková soutěž o nejhezčí obrázky, více informací o soutěži a samotné obrázky najdete na odkaze: https://www.facebook.com/anglictinaodbatolatposeniory/app_333708080093324